Anně Graniczné je 31 let, má strach z opuštění a neexistuje

A pokud souhlasí — stojí za zvážení z pohledu síly souhlasu, zda nejde o souhlas vynucený kontextem (vztah s terapeutem, tlak klinického prostředí). V praxi: i pečlivě anonymizované nahrávky obsahují informace, které pacienta znovu identifikují pro lidi z jeho blízkého okolí. Konkrétní vzpomínka, konkrétní fráze, konkrétní biografická událost — to vše je „otisk prstu".

Téměř všechny veřejně dostupné datasety terapeutických přepisů vznikly v USA a Velké Británii. Polský jazyk terapie — se svou tonální specifikou (formy vykání „Pani", přechod na tykání, přímost vs zdvořilost), kulturní specifikou (role matky, transgenerační vzorce, rodičovský alkoholismus jako častý kontext) a institucionální specifikou (veřejné zdravotní pojištění NFZ, soukromé praxe, modality dostupné na trhu) — vyžaduje samostatný dataset.

Každý týden tým potřebuje jiné případy: testování funkce X vyžaduje pacientku ze spektra hraniční poruchy osobnosti, validace modelu Y vyžaduje pána s depresí po ztrátě manželky, prezentace na konferenci potřebuje případ PTSD. Skutečné nahrávky nejsou k dispozici „na objednávku". Čekání na nábor pro každý nový profil znamená měsíce.

Arch pacienta je vše, co model dostává na vstupu. Profil osoby — biografická fakta, klíčové postavy, schémata z YSQ-R3, módy s jmény, charakteristické jazykové obraty, předchozí léčba, co přináší odpor a co přináší zdroj. Čím konkrétnější materiál (citace, scény, data) — tím lepší výsledná sezení.

Tuto vrstvu publikujeme v plném rozsahu. Arch Anny Graniczné (~6 KB markdown) je jedním ze souborů v tomto datasetu. Prázdná šablona s komentáři také. Kdokoli může zkusit napsat vlastního pacienta — je to cenná zkušenost sama o sobě, nezávisle na zbytku pipeline.

• Terapeutický oblouk — co se mění od sezení 1 → 20
• Plán sezení — cliffhangery, regrese, průlomy
• Style guide — charakteristické fráze Anny a terapeutky
• Engine sekvenční koherence — citace ze S2 vracející se v S15
• Generativní pipeline

Všech 20 sezení má podobu přepisu ASR — jako záznam ze zařízení pro automatické rozpoznávání řeči. Neexistuje [pauza, 12 sekund], neexistuje [Anna se dívá z okna], neexistuje [krátký smích]. Skutečná přepisovací zařízení tyto věci nezaznamenávají.

Pauzy jsou vidět jako mezery mezi časovými značkami. Vracení se zpět, sebeironie, mlčení, přerušená slova, „mhm", „hmm", „ehm" — vše je součástí samotné řeči. Toto je požadavek realismu: model ASR použitý v produkci musí vidět stejný formát, na kterém byl validován.

Úryvek ze sezení 1, první tři minuty — fragment ponechán v polštině, aby ukázal formát ASR.

Úryvek ze sezení 1, první tři minuty rozhovoru. Mezera mezi 00:02:14 a 00:01:52 je 22sekundová pauza, během které Anna mlčela.

Ne „chladná matka" — ale: Krystyna, 62 let, učitelka polštiny. Dodnes pracuje na střední škole. Nikdy Annu neobjala z něhy — jen rituálně. Nejbližší vzpomínka z dětství: 9 let, obchod s oblečením, máma říká „Anko, ta modrá ti víc sedí k pleti". To byla nejbližší výměna s matkou, na kterou si Anna vzpomíná.

Tato míra konkrétnosti dělá rozdíl. Mozek čtenáře (a jazykový model) potřebuje scénu s modrými šaty, ne diagnostickou kategorii.

Anna v sobě nese obraz: 7 let, kuchyň v paneláku, zelená stěna, pyžamo s králíčky, rodiče se hádají, nikdo se neotočí. K této vzpomínce se vracíme v sezení 9 jako k předmětu imagery rescriptingu, v sezení 14 jako k pozadí pro práci se židlemi a v sezení 15 spolu s otcem.

Co přesně říkala matka? „Měla bys", „to nebude stačit", „co lidi řeknou", „silné ženy nehysterčí". Co říkala babička? „Moje Aničko." „Když je ti těžko, tak je ti těžko, nepředstírej, že ne."

Tyto fráze se později vracejí v hlase pacientky i v hlase její vnitřní Kritičky. Bez doslovných citací zní vnitřní rodičovský hlas generic­ky.

Anna má babičku Halinu s koblihami a Aničkou ze Zeleného domu. Četly spolu po večerech. Babička říkávala „moje Aničko". Bez takové postavy jsou sezení plochá a pacientka vypadá jako diagnóza, ne jako člověk.

Ve skutečné psychoterapii — i velmi obtížní pacienti mají obvykle takovou osobu někde v minulosti, i když se k ní musí dokopat. Absence vřelé postavy v archu znamená, že terapie v generovaných sezeních nemá „kotvu naděje".

Ne „má hodně schémat" — ale: Opuštění 99. percentil, Defektivnost 95, Emoční deprivace 91, Nekompromisní standardy 82, Nedostatečná sebekontrola 74.

Čísla říkají modelu, co by mělo být častější a co vzácnější ve vnitřním dialogu pacientky. Schéma na 99. percentilu se objevuje téměř v každém sezení. Schéma na 65. percentilu — sporadicky, v kontextu.

Ne Odtažitý ochránce — ale: Prázdnota. Pacientka říká: „někde za sklem, nic necítím". Ne Trestající rodič — ale: Kritička. Mluví jazykem mámy. Oblíbené věty: „vadná", „beznadějná", „co lidi řeknou".

Jména „po polsku" — Kritička, Malá Anička v pyžamu, Naštvaná Anička, Prázdnota — se stávají způsobem, jak se o módech mluví přímo v sezení. Ve S6 si je pacientka sama pojmenovává.

Ne „krize" — ale: tři týdny před prvním sezením, po hádce s Markem (obvinil ji z „hysterie", když se zeptala, jestli ji miluje), 4cm řez na levém předloktí, první za 8 let. Následující den nešla do práce, ležela v posteli, nezvedala telefon.

Konkrétní epizoda určuje intenzitu, kontext a rámec prvního sezení. „Krize" otevírá milion možností, „4cm řez v noci po hádce" — pouze jednu.

Anna říká „klasyk Anna" (klasika Anna), když se od sebe distancuje. Říká „no nie wiem" (no já nevím), když chce přemýšlet. Říká „to jest jakieś dziwne" (to je nějaké divné) při neočekávaných pocitech. Při silné emoci se jednou za sezení objeví „kurwa" (kurva).

Anna má za sebou rok a půl psychodynamické terapie (přestala: „pořád jsem říkala to samé") a půl roku KBT (přestala: „myšlenka Y nebyla moje").

To je klíčové pro přirozený skepticismus pacientky na prvním sezení („ještě jedna terapeutka, která mi řekne, ať se seberu"), pro srovnání v průběhu práce („jste první, kdo se rovnou zeptal na sebepoškozování") a pro práci s přenosem kolem sezení 12-13, kdy se schéma opuštění promítá na terapeutku.

Toto je ekvivalent „regulačních proměnných" v generování.

Odpor: pozdní příchody, intelektualizace, když to bolí, „OK, dobrý, to je jedno" ve chvílích emoční blízkosti, možné zrušené sezení kolem S12 (test vztahu).

Zdroj: dochvilnost, sama se přihlásila na terapii, zná terminologii (může to být pomoc i obrana), chce změnu navzdory skepticismu.

Anna vstupuje skepticky. Opatrně. První terapeutka, „která se rovnou zeptala na sebepoškozování a neudělala z toho drama". V sezení 2 pláče poprvé kvůli babičce Halině. V sezení 3 mluví o posledním telefonátu s otcem — chladně, intelektuálně; terapeutka si všimne: „stáhla jste se hned, jak to začalo bolet". Ticho, 30 sekund. V sezení 7 konceptualizace případu. Poprvé Anna pláče jinak než kvůli babičce — bez stažení, bez rozpačitého smíchu.

První imagery v S8 nevyjde — zapojí se Prázdnota, Anna otevře oči: „promiňte, tohle neumím, cítím se hloupě". Druhý pokus v S9 — průlom. V S10 hádka s Markem (hozený hrnek), práce s Naštvanou Aničkou. V S11 první práce se židlemi s Kritičkou — neohrabaná, nedokončená. S12 je ruptura — Anna ruší sezení, vrací se odtažitá, odhalí, že se bála, že ji terapeutka opustí. Schéma opuštění aktivní v přenosu. S13 — náprava. S14 práce se třemi židlemi, Naštvaná Anička brání Malou Aničku před Kritičkou, poprvé někdo hlasitě křičí v ordinaci.

S15 — uzavření truchlení nad otcem (dopis + imagery rescripting v představované nemocnici). S16 — příprava behaviorálního experimentu s Markem. S17 — Marek reaguje špatně, Anna zůstává v konfliktu (sedí 5 minut v kuchyni, cítí, vrací se k rozhovoru). První reálné použití technik v běžném životě. S18 — regrese (alkohol se vrací), Prázdnota jako pečovatelka, sebe-soucit místo sebe-kritiky. S19 — dopis Malé Aničce v pyžamu. S20 — uzavření etapy s otevřením pro pokračování: „Už nejsem ta samá Anička, která sem přišla v dubnu."